Kladruby - Kladrau - Cladrubiensis, historie regionu.

Osobnosti

Tato složka Vám přiblíží významné osobnosti Kladrubska

1. Alfred I. kníže z Windischgrätz (1778-1862)

Odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Alfred_Windischgr%C3%A4tz

2. Alfred II. kníže z Windischgrätz (1819-1876)

Odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Alfred_II._Windischgr%C3%A4tz

3. Alfred III. kníže z Windischgrätz (1851-1927)

Odkaz: https://de.wikipedia.org/wiki/Alfred_III._zu_Windisch-Gr%C3%A4tz

4. Ludwig Aladár kníže z Windisch-Graetz (1908-1990)

5. Mistr Prokop z Kladrub (cca 1380-1453)

6. Anton Ebert (1835-1896)

7. Ernst Deinl (1885-1945)

3.8.2018

Mistr Prokop z Kladrub

(Procopius de Cladrubiensis)

Nahoře: Prokop z Kladrub na obrázku (oceloryt) kolem roku 1450. (Zdroj: Österreichische Nationalbibliothek)

Prokop z Kladrub (známý také jako Prokop z Plzně, patrně dle místa svého posledního působení), narodil se v Kladrubech přibližně kolem roku 1380. Své první vzdělání získal pravděpodobně v blízkém benediktinském klášteře. Poté studoval na pražské Karlově univerzitě, kde dosáhl roku 1403 akademického stupně baccalaureus (bakalář), 1405 magisterského titulu mistra svobodných umění. Kvůli hrůzám husitských válek (1419-1434) odešel v polovině června 1429 do Lipska (Sasko). V roce 1433 docílil na univerzitě v Lipsku teologického doktorského stupně a poté se stal profesorem teologie v Praze. Jako doktor zastával vysoké úřady. V letech 1414 a 1439-1440 byl Prokop z Kladrub děkanem artistické fakulty, v letech 1420-1421, 1426 a 1443-1444 rektorem Univerzity Karlovy, současně pánem chrámu metropolitní kapituly a vedle toho kanonikem všech svatých ve Staré Boleslavi. V roce 1442 ho chrámový kapitol v Praze zvolil svým děkanem a v roce 1446 také spoluadministrátorem biskupství. V této funkci byl nadále duší katolicismu v zemi. Od roku 1448 prováděl sám veškerou správu církevních obchodů, a to již z Plzně, kam museli páni z pražského chrámu uprchnout na základě nebezpečných nepokojů, které vypukly v Praze kvůli Jiřímu z Poděbrad a jeho následovníkům. Byl znám jako obratný rétor, moudrý soupeř a umlčovatel protivníků katolické církve. Zvláště kritizoval učení husitů. Prokop z Kladrub zemřel 24. dubna 1453 v Plzni, kde také nalezl místo svého posledního odpočinku.

Prameny:

Weschta W., Kriegelstein A., Muhr F., Pergher J., Der Heimatkreis Mies, Dinkelsbühl 1962, S.402

Wocel J.A., Časopis českého museum, Praha 1847, S.525, 526

Internet:

http://www.bildarchivaustria.at/Preview/7528590.jpg

https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/333793

https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/prokkl.html

14.1.2019

Anton Ebert (*1835 †1896)

Anton Peter Heinrich Ebert se narodil 29. června 1835 na zámku Kladruby a pokřtěn byl následujícího dne v zámeckém kostele Nanebevzetí Panny Marie páterem Wenzelem Remigerem. Jeho otec Joseph Karl Ebert (*28. 6. 1802 v Tachově č. p. 109 / † 1. 2. 1882 v Kladrubech č. p. 180) byl hospodář knížete z rodu Windischgrätz na panství Kladruby. Jeho matkou byla Elisabetha Johanna rozená Kogler (*29. 6. 1803 ve Vídni, Auf der hohen Brücke č. p. 154 / † 18. 7. 1885 v Pozorce č. p. 14). Anton měl ještě tři bratry, Ludwiga (*1834), Eduarda (*1836) a Adolpha (*1838). Již v dětství vykazoval umělecké nadání, což se pod správným vedením včas odhalilo. Byl žákem pražské akademie a po několikaletých studijních cestách se rozhodl k trvalému pobytu ve Vídni, kde svou tvůrčí sílu rozvinul. Ve Vídni byl oblíbeným žákem F. G. Waldmüllera. Jeho bydliště ve Vídni byla: 1860/61 Heugasse 116 ve 4. okrsku, 1864 Heugasse 30, 1865 Heugasse 26 a v letech 1867 - 1896 Theresianumgasse 6 (Heugasse se dnes jmenuje Prinz Eugen Straße). Dne 27. listopadu 1869 byl ve farním kostele svaté Alžběty oddán s Josefou Karolinou Amalií, baronkou de Bistra (*11. 8. 1834 ve Vídni / † 22. 4. 1919 ve Vídni). Spolu měli čtyři děti - tři syny Ludwiga, Antona, Antona Karla a dceru Marii. Anton Ebert byl známý svými žánrovými představami, které zobrazují prosté, idylické momenty rodinného života, především scény z dětství. Za zmínku stojí „Babiččino uzdravení“ (1872), „Hnízdař“ (1885) a „Na studni“ (1878, Městské muzeum ve Štětíně), z portrétů lze jmenovat obraz knížete Alfreda z rodu Windischgrätz v tvůrčím sále Vídeňského domu umění a portrét zpěvačky Minnie Haukové. V pozdější době se obrátil více ke krajinomalbě a motivům vídeňského okolí.

Nahoře: Anton Abert na portrétu Josefa Neugebauera z roku 1865.

(Internet: https://de.wikipedia.org/wiki/Anton_Ebert#/media/File:Josef_Neugebauer_Bildnis_Ant on_Ebert.jpg)

Kostel svatého Petra v Kladrubech

Kostel sv. Petra (neboli hřbitovní) byl farním kostelem starých Kladrub. Poprvé byl kostel sv. Petra zmíňen listině z roku 1344, avšak pravděpodobně byl postaven již ve 13. století. Jednalo se o gotický kostel s věží, ve kterém měl kostelník svůj byt a stál na západní straně současného hřbitova. Když byla fara přestěhována do nového kostela sv. Jakuba, byl starý kostel uzavřen a v roce 1796 dokonce zdemolován. Touha kladrubských obyvatel po novém kostele byla ale velká, a tak došlo v roce 1882 k počátku stavebních prací na novém kostele, který byl roku 1884 dokončen a dne 27. července 1884 se konalo jeho slavnostní vysvěcení ctihodným panem kanovníkem Michaelem Hornsteinerem, rozeným Kladrubanem, za velmi početné účasti obyvatelstva z bližšího i vzdálenějšího okolí.

Zcela umělecký oltářní obraz

Jako velké dílo tohoto kladrubského malíře lze vedle ctihodné zakázky císaře Františka Josefa I. (miniaturní portrét na destičkách ze slonoviny) jmenovat malbu velkého oltářního obrazu sv. Petra. Tento velký obraz namaloval Anton Ebert v roce 1884 a zdobí hřbitovní kostel v Kladrubech dodnes. Obraz je signován: Ant. Ebert, Wien 1884. K oltáři samotnému je třeba jen dodat, že se jedná v návrhu a provedení o umělecké dílo truhláře Georga Bauera z kladrubského zámku a vedle oltářního obrazu dosahuje v tomto novogotickém kostele dokonalosti.

Nahoře: Oltářní obraz sv. Petra s oltářem, který zdobí kladrubský hřbitovní kostel od r. 1884 až dodnes. (Foto: Jiří Pelánek)

Nahoře: Detail signatury obrazu, Ant. Ebert, Wien 1884. (Foto: Jiří Pelánek, kamera: biskup Dr. Rudolf Voderholzer).

Ebertovo dílo a smrt
Anton Ebert byl očividně v době svého života velmi vážený malíř ve Vídni i ve svém starém domově v Kladrubech. To potvrzuje i tištěný obraz (reprodukce z 19. stol.), který se nachází v soukromé sbírce autora tohoto článku (viz. fotografie níže). Obraz pochází z Kladrub. Obrazy, malované Ebertem osobně, si nemohl dovolit každý, proto se již tehdy jeho díla prodávala i v tištěné podobě. Dne 16. června. 1896 akademický malíř Anton Ebert ve svém bydlišti Theresianumgasse 6 ve Vídni ve věku 61 let zemřel. Poslední rozloučení se konalo 18. června 1896 ve 14:45 hodin ve farním kostele St. Elisabeth ve Vídni. Zesnulý Anton Ebert byl pohřben na vídeňském centrálním hřbitově ve skupině 59B, 11. řadě, číslo 15. Z tohoto hrobu byl 24. října 1896 exhumován a znovu pohřben v 0. skupině, 0. řadě, číslo 70. Užívací právo hrobu uplynulo v roce 1987 a hrob byl převeden k novému přidělení.

Nahoře: Reprodukovaný obraz Antona Eberta tištěný na tvrzeném papíře v 19. stol. Mnohdy byl doplňkem domácností kladrubských měštanů či kapliček. (Sbírka: Jiří Pelánek)

Příloha:

Malý přehled některých děl Antona Eberta.

Nahoře: Malý záškolák, rok 1885. (Internet: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c8/Anton_Ebert_Der_kleine_Schulschw%C3%A4nzer.jpg)

Nahoře: Oddych, rok 1858. (Internet: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/73/Anton_Ebert_Rast_1858.jpg)

Nahoře: Litografie, která zobrazuje zámecký kostel Kladruby kolem roku 1865. (Internet: http://www.bildarchivaustria.at/Preview/19440694.jpg)

Prameny:

http://www.bildarchivaustria.at/Pages/ImageDetail.aspx?p_iBildID=19440694

http://data.matricula-online.eu/de/ - Taufbuch der Pfarre - Unsere Liebe Frau zu den Schotten (1799 – 1808) - http://data.matricula-online.eu/de/oesterreich/wien/01-unsere-liebe-frau-zu-den-schotten/01-45/?pg=81

SoA Plzeň – Matrica mortuorum arcis Cladrub loci Gibacht et dom solit, S. 42 - http://www.portafontium.eu/iipimage/30067503/pozorka-14_0430-z?x=10&y=452&w=516&h=185

SoA Plzeň - Geburtsbuch der Stadt Tachau 1802, S. 243

SoA Plzeň - Sterbematrik für die Stadt Kladrau, S. 131

17.9.2013

Kladrubský patriot Ernst Deinl

Historie Kladrub je úzce spojena se jmény svých obyvatel, která získala proslulost pro své mimořádné činy. Kladruby mají mnoho zapomenutých osobností. Jako připomínku těžké doby lze uvést zde narozeného důstojníka z povolání, c.k. kapitána Ernsta Deinla. Ale každá mince má rub a líc.

Nahoře: c. k. kapitán Ernst Deinl ve druhé polovině Velké války, na sobě má čepici nošenou důstojníky v poli, kterou zdobí dracounově vyšívané tzv. jablíčko v habsburských barvách, tj. uprostřed černá se zlatavě žlutou na okraji. Dále soukromě pořízený zimní kabát zvaný Pelzrock (vz. 1908).

Ernst Anton Deinl se narodil 4. května 1885 v Kladrubech čp. 8 v tehdejším okrese Plzeň a hned 7. května byl pokřtěn kooperátorem Franzem Glosauerem v katolickém kostele sv. Jakuba. Jeho otec Michael Deinl byl c.k. kapitán a pocházel ze Starého Sedla v okrese Tachov. Matka Eleonora Deinl, rozená Iwan, pocházela z významného kladrubského rodu místního řeznického mistra Johanna Iwana. Ale jak bývá zvykem, syn šel v otcových stopách a také se chtěl stát důstojníkem z povolání. Na svých studiích pracoval v Bad Fischau (Dolní Rakousy) na nižší vojenské a vyšší reálné škole (Militärunter und Oberrealschule), kterou zakončil maturitní zkouškou. Dále studoval tři ročníky na Vídeňské technické vojenské akademii (3 Jahrgänge Technische Militärakademie Wien) a následně Vysokou vojenskou technickou akademii (Militärtechnische Hochschule). Do c.k. branné moci byl přijat 18. srpna 1905 pod armádním číslem 85/33/1/1 jako ženijní důstojník s hodností k. k. Leutnant (c.k. poručík) k 3. císařsko-královskému ženijnímu praporu (K. und k. Pionierbataillon Nr.3). Ženista je příslušník ženijního vojska,určený k technickému zajištění bojové činnosti ostatních druhů vojsk, tj. průzkum, stavba mostů přes vodní toky nebo zajištění překážek. Své teoretické i praktické znalosti prokázal během následujících tří let. Za služební zásluhy mu byl 2. prosince 1908 udělen vojenský Jubilejní kříž. 27. května 1909 se oženil s dcerou kladrubského starosty Franze Stelzera a Marie roz. Flossmann, Franziskou Barbarou Stelzer, v pražské čtvrti Karlín. Následující rok, 1. února 1910, byl v c.k. branné moci povýšen do hodnosti k. k. Oberleutnant (c.k. nadporučík). V dalším roce, 12. června 1911, se v Praze c.k. nadporučíkovi narodil syn Ernst. Další změna proběhla 1. října 1912, kdy byl Ernst převelen k nově vznikajícímu zákopnickému praporu č. 8 (Sappeurbataillon Nr.8), spadající pod 8. dělostřeleckou brigádu VIII. sboru, v jehož první listině sestavy velitelů z října 1912 je také uveden, viz příloha. Zákopnictvo neboli sapéři jsou dle Ottova slovníku naučného: v c. a k. vojiště technický sbor, jenž pod generálním dozorcem svým obstarává hradebnictví stálé a polní, obléhání a obranu hradeb a pevností, převážení vojska, kladení voj. mostů apod. Vyvinulo se během věku XIX. takto: až do r. 1840 bylo technických sborů čtvero, totiž zákopnictvo (Pionier-Corps), mostařovo (Pontonnier-Corps), průkopnictví (Sappeur-Corps) a podkopnictvo (Mineur-Corps). V letech 40tých pak připojeno mostařovo k zákopnictvu a r. 1851 spojeno průkopnictví s podkopnictvem pod názvem hradebnictvo (Genietruppe) a na sklonku věku XIX. spojeno vše v jediné zákopnictvo. Ernstovu jednotku tvořili z 73% Češi, 26% Němci a 1% jiné.

Nahoře: Příloha zobrazuje listinu sestavy velitelů z roku 1912, kdy se formoval zákopnický prapor č. 8, mezi nadporučíky (Oberleutnants) je uveden i kladrubský rodák Ernst Deinl. (Internet: https://forum.valka.cz/topic/view/111197#411425)

Světová válka 1914-1918

Pak přišel 28. červen 1914 a následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d‘ Este byl se svou chotí Žofií, vévodkyní z Hohenbergu, v Sarajevu zavražděn bosenským Srbem Gavrilo Principem, teroristou z nacionalistické organizace Černá ruka. 23. července předalo Rakousko-Uhersko Srbsku desetibodové ultimátum, odpověď byla očekávána do 48 hodin. 25. července Srbové přistoupili na všechny body ultimáta, kromě jediného, a následně mobilizovali svou armádu. Tuto odpověď rakousko-uherské mocnářství neakceptovalo a císař František Josef I. vyhlásil všeobecnou mobilizaci, která začala 26. července. O dva dny později přišlo vyhlášení války Srbsku.V době vypuknutí války byl Ernstův zákopnický prapor pod 96. pěší brigádou Rovereto (96. Infanteriebrigade Rovereto), dislokovanou ve městě Rovereto – jižní Tyrolsko, (dnes severní Itálie, jižně od města Trentino). Doplňovací středisko pro 8. zákopnický prapor se nacházelo v pražském Karlíně, ulice Palackého 20/10 v objektu kasáren císaře Ferdinanda (Karolinenthal, Palackystraße 20/10 Kaiser Ferdinand-Kaserne) - dnešní Křižíkova ulice. 1. srpna 1914 vyrazil i Ernstův prapor s číslem polní pošty 0209 na ruskou frontu do Haliče. Netrvalo dlouho a válka během několika měsíců uvízla i na východě v mrtvém bodě. Fronta se proměnila v sítě zákopů a s podzimní změnou počasí se terén proměnil v moře bahna, zákopy se staly domovem vší a nemocí. Do května 1915 se Ernst účastnil i bojů v Karpatech. Nesporné válečné zásluhy c.k. nadporučíka Ernsta Deinla dokazuje 6. února 1915 propůjčení Vojenského záslužného kříže 3. třídy s válečnou dekorací (meči). Zanedlouho, 1. března 1915, je Ernst povýšen do hodnosti k.u.k. Hauptmann (c.k. kapitán), následně, 28. března, je o této události napsán článek v stříbrských regionálních novinách „Deutsche Wacht an der Miesa“ (obrázek dole). Franz Hlavsa si tuto událost také nenechal ujít a do farní kroniky zpětně doplnil: „Ernst Deinl – v únoru 1915 je povýšen na c.k. kapitána a dekorován medailí za statečnost v obci Turka/Halič, za to, že během jedné noci postavil nouzový most a zachránil tisíce vozků.“ V posledním květnovém týdnu přišly praporu nové rozkazy, a to přesunout se na nové válčiště k řece Isonzo v severní Itálii, kde začal operovat 14. července 1915.

V roce 1915 zaznamenal farář P. Franz Hlavsa do kladrubské farní kroniky následující: „Pan c.k. kapitán Ernst Deinl, kladrubský rodák, daroval se svou chotí paní Franziskou Deinl roz. Stelzer z Kladrub pro loď farního kostela vitráž okna představující srdce Ježíšovo a farář Franz Hlavsa u sv. Aloise skelnou malbu okna. Obě okna jsou v každém detailu plně umělecká a autentická díla, od firmy Heinricha Hesse z Nového Boru, částka 800 K, v hotovosti 1600 K, kromě nutných nákladů ve výši 100K v závislosti na celku, 1800K bylo převedeno osobně. Na okně nese srdce Ježíšovo věnování znějící: „Weihe Oesterreichs an das heiligste Herz Jesu“ (Svěcení Rakousku na Nejsvětější srdce Ježíšovo). – 1915

Vlevo a nahoře: Vitráž v římsko-katolickém kostele sv. Jakuba na kladrubském náměstí je skutečným uměleckým dílem. Detail v modrém poli nese text znějící: „1915 Gewidmet von FANNY u. ERNST DEINL.“ – (1915 věnovali Fanny a Ernst Deinl.) Níže na bílé stuze „Weihe Oesterreichs ans heiligste Herz“ - (Svěcení Rakousku na Nejsvětější srdce).

V roce 1915 skutečně Rakousko svěcení potřebovalo už jen proto, že světová válka sestala více globální. Bývalý člen centrálních mocností Itálie v květnu vstoupila do války na straně Dohody proti Rakousko-Uhersku. (poznámka autora).

V říjnu 1915 se účastnil bojů na Dolomitské frontě v severní Itálii. V období od 25. října 1915 do 10. března 1916 byla Ernstova jednotka stažena z fronty a poslána na výcvik a doplnění do Štýrského Hradce v Rakousku (něm. Graz). Den před Vánoci, 23. prosince 1915, byl se všemi poctami dekorován Vojenskou záslužnou medailí na stuze Vojenského záslužného kříže. V květnu 1916 se vrátil na východní frontu s XIII. sborem. 4. června 1916 se rozjel nelítostný ruský „parní válec“ v podobě Brusilovovy ofenzívy, která málem vyřadila Rakousko-Uhersko z války. Za zásluhy v obranných bojích 15. července 1916 byla Ernstovi udělena stříbrná Vojenská záslužná medaile na stuze Vojenského záslužného kříže. Úkoly zákopníků v 1. světové válce nebyly snadné, při budování zákopů měli denní normu 3m³ zeminy, to znamená 660 plných, středně velkých lopat zeminy nakopat a vyházet. Typické bylo, že zákopníci byli vystrojeni tesákem, důstojníci jako Ernst šavlí vz. 1861 a vysokými holínkami, na rozdíl od obyčejných pěšáků řadové infanterie, kteří měli kotníkové boty se spinkami. Budování pozic v Tyrolsku bylo zvláště obtížné kvůli horskému terénu a kamenité půdě. 13. prosince 1916 byl oprávněn nosit Karlův vojenský kříž (Karl Truppenkreuz) za minimálně dvanáctitýdenní službu ve frontovém pásmu a několikanásobnou účast v bojích, předán mu byl v květnu 1917. V témže měsíci byl převelen s částí praporu opět na italskou frontu do Tyrolska, kde setrval do konce roku. Změna jednotky přišla 1. února 1918, kdy byl c.k. kapitán Ernst Deinl převelen k zákopnickému praporu č. 56 (Sappeurbataillon Nr.56), u kterého zůstal až do konce války.

1. Československá Republika

28. října 1918 Velká válka pro většinu obyvatel nově vznikající Československé republiky skončila. I kapitán Deinl se stal později součástí československých ozbrojených sil, ve kterých setrval do 1. května 1920, kdy byl dán do výslužby a byla mu přiznána penze 2592 Kč ročně, přídavek 400Kč a příbytečné 184 Kč měsíčně. Ale civilní život pro tohoto hnědovlasého, 169 cm vysokého, německy i česky mluvícího muže nebyl ten pravý. 15. února 1923 se dobrovolně hlásil do nové čs. armády jako prostý vojín k ženijnímu pluku č. 5, ale jeho žádost byla zamítnuta. Dle vojenských úřadů byl k řadové službě nezpůsobilý, schopen byl jen místních služeb. 1. ledna 1925 žil dokonce bez nároku na zaopatřovací požitky, ty mu však byly přiznány až o tři roky později, v roce 1928. V tomto období byl také majitelem milevského žulového kamenolomu.

Dole: vysoký kámen v kamenolomu firmy Ernsta Deinla v r.1938. (Sbírka autora)

hoher-stein-im-steinbruche-der-firma-ernst-deinl-1938.jpg

V červenci 1944 píše vedoucí obecné školy z Nedražic Karl Turtenwald do školní kroniky o jednom výletě: "...skrz Kladruby se šlo podél romantického toku Úhlavky k žulovému lomu a "vysokému kameni". Tam nám ukázal majitel, pan kapitán v záloze Deinl, odpalování, navrtávání, rozdělování a opracování kamene. Čilý zájem vzbudilo zvedání kamenů jeřábem a strojní výroba dlažebních kostek...".

8. července 1928 byl odhalen pod jeho vedením dnes již neexistující pamětní kámen turnerského spolku „Frohsinn“ postavený Friedrichu Ludwigu Jahnovi (1778-1852), ke 150. výročí jeho narozenin a 1. župnímu setkání mládeže západočeské gymnastické župy u domu zámečníka Menzela č.p. 178 naproti městskému parku.

Nahoře: Jahnův pamětní kámen v Kladrubech u domu č.p. 178, fotografie byla pořízena v den odhalení 8.7.1928. (Poskytl Jiří Čechura)

O rok později 7. července 1929 se konalo v městském parku svěcení válečného pomníku na paměť za vlast padlým hrdinům ve světové válce 1914-1918; žulový kámen bílého odstínu v hodnotě 12.711 Kč byl dodán firmou Ernsta Deinla z žulového lomu u Mileva. Celková cena pomníku byla 13 456 Kč. Slavnostního odhalení se účastnilo městské zastupitelstvo, katolický spolek, školní mládež a široká veřejnost.

Nahoře: Pomník pro padlé válečníky z Kladrub (1914-1918). (Poskytla Brigitte Laaber, Wien)

V červenci 1934 se dostal před kárný výbor 2. divize v Plzni pro podezření, že je členem protistátní politické strany a že se dopustil trestných činů. Počátkem dvacátých let byl členem DNP (Deutsche Nationalpartei), založené v Olomouci 21. září 1919, což byla strana velkopodnikatelů. Kromě toho měl od roku 1920 vedoucí místo v německém sportovním spolku „Turnverein Frohsinn“. Vždy byl hlavním iniciátorem akcí, které tyto místní spolky pořádaly. Svým velkoněmeckým smýšlením se nikdy netajil a měl v Kladrubech na místní obyvatele velký vliv. Spolek „Frohsinn“ vedl ve velkoněmeckém duchu, jako konkrétní případy lze uvést, že za předsednictví Ernsta Deinla byly ze spolku vyloučeny dcery Josefa Kohna, protože byly izraelitského vyznání, dále byla vyloučena dcera Franze Müllera, jelikož měla známost s Čechem. Jedna členka měla být vyloučena za účast na české slavnosti ve Stříbře a ostatním členkám bylo zakazováno nechat si dělat střih „mikádo“, aby se tak podobaly ženám německým. Na plesové pozvánky nechával tisknout „Nur für Reinarische“ (jen pro čisté árijce). Za stranu DNP sestavil kandidátku do městského zastupitelstva v Kladrubech a byl také za tuto stranu 16. září 1927 zvolen jako čtvrtý z dvanácti zastupitelů. V zastupitelstvu činil vždy návrhy, se kterými ostatní členové nesouhlasili, a proto se této funkce později vzdal. Dne 1. března 1931 uspořádal v Kladrubech veřejnou schůzi obyvatel za účelem uctění památky 53 osob usmrcených ve smíšeném území Čech při nepokojích dne 4. března 1919. Tuto schůzi nechal v Kladrubech svolat městským strážníkem a na schůzi sám vstoupil jako hlavní řečník. Uspořádání schůze předem neohlásil příslušnému úřadu, proto na něj podala zdejší četnická stanice dne 2. března 1931 udání Okresnímu soudu ve Stříbře pro přestupek shromažďovacího zákona. Aby však jako majitel kamenolomu dostal státní zakázku kamene, vystoupil v roce 1933 ze všech spolků, a stranil se politického života, jelikož se ocitl v úplné finanční tísni. Předsednictví ve „Frohsinn“ předal již v roce 1932 Franzi Mikeschovi, správci zámku. Netrvalo dlouho a DNP byla 4. října 1933 z vládního nařízení rozpuštěna a zakázána. V této době se také věnoval jízdě na koni a dle zápisů ve farní kronice měl dobré přátelské vztahy s oblíbeným děkanem Franzem Hlavsou. Velká rána přišla 29. května 1937, kdy zemřela Ernstova manželka Franziska Barbara Deinl na následek Gravesovy nemoci a srdečních potíží. Pohřeb se konal na městském hřbitově sv. Petra v Kladrubech 1. června 1937. Po smrti Fanny se Ernst oddal plně velkoněmeckým ideálům a stal se členem SdP (Sudetendeutsche Partei – Sudetoněmecká strana) a 1.listopadu 1938, po rozpuštění SdP, vstoupil do NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei – Nacionálně socialistická německá dělnická strana) pod stranickým číslem 6630136. Nikoho tedy nepřekvapí, že při doplňovacích volbách do velkoněmeckého říšského sněmu 4.prosince 1938 odevzdal Vůdci své "JA".

2. světová válka a smrt kapitána v záloze

Po vypuknutí nové války v září 1939 vzrostl Ernstův význam i jako vlastníka kamenolomu kvůli stavebnímu materiálu. Nikoho pak nepřekvapilo, že ve volbách do Reichstagu téhož roku volil NSDAP. Ve druhé polovině války se podruhé oženil, a to s o čtyři a půl roku mladší Annou Treflak, ke které se následně přestěhoval do Tischlergasse 116 (dnešní Zadní ulice). V době války zastával funkce jak v NSDAP, Ortsgruppe Kladrau, tak na kladrubské radnici v zastupitelstvu. Ale tato štěstěna pro Ernsta nebyla dlouhá, počátkem roku 1945 vstoupily spojenecké armády na území Německé říše. Spojenecké letectvo zcela ovládalo vzdušný prostor a německá Luftwaffe již nebyla schopna situaci zvrátit. To se ve čtvrtek 19. dubna 1945 stalo kapitánovi v rezervě osudné. Kolem 8 hod. ráno, kdy jel s poštovním vozem do Stříbra, zaútočil na vozidlo americký stíhač pravděpodobně od 362. stíhací skupiny 9. USAAF, který se vracel z náletu na kolonu mezi Plzní a obcí Kozolupy, kde bylo zničeno kolem třiceti německých nákladních automobilů převážejících munici a pohonné hmoty. O život přišel Ernst (†59), obě sestry Randovy, Luise (†44) s Hanni (†46), z tehdejší Reichsstraße209 (dnes Husova) a Gisela Klofat, děvče ze Stříbra. Pohřby byly kvůli spojeneckým letcům nebezpečné, proto se konaly jen večer a do 16 hodin musely být všechny svíčky zhasnuté. V knize pohřbených je zápis znějící „Lungenschuß durch feindl. Fliegerangriff, Mieserstraße“ – průstřel plic skrz nepřátelský letecký útok, stříbrská silnice.

Závěr

Ernst A. Deinl byl obrazem těžké doby, kterou nelze snadno popsat. Byl kladrubským symbolem velkoněmeckého patriotismu a odhodlání pro své ideály bojovat s nasazením vlastního života, o který těsně před koncem druhé světové války přišel. Sám se žádného válečného zločinu nedopustil, ale byl pevně svázán s režimem, který byl absolutistický. Po skončení druhé světové války byl zbytek Ernstovy rodiny takzvaně odsunut a pro jeho blízké nastaly trpké časy, zvláště pro syna Ernsta jun., ale to už je jiný příběh. V historii 1. světové války a rakousko-uherské armády však nelze pochybovat o Ernstových bojových i vojenských kvalitách a nelze přehlédnout fakt, že se jednalo o statečného válečníka, který jako všichni občané zemí Koruny české i celé rakousko-uherské monarchie plnil svou občanskou povinnost v boji „za Boha, císaře a vlast!“. Pomník původně postavený padlým v 1. světové válce u školy je jeho dílem. Dodnes římsko-katolický kostel sv. Jakuba na kladrubském náměstí zdobí jím zaplacená umělecká vitráž srdce Ježíšova. Pro své činy ať již dobré či špatné patří i Ernst Deinl mezi osobnosti Kladrub.

Vlevo: Místo posledního odpočinku Fanny a Ernsta A. Deinl se nachází v rodinné hrobce na městském hřbitově sv. Petra v Kladrubech. (Foto: Jiří Pelánek, 2011)

Pozn. - po zveřejnění tohoto článku nechalo vedení města Kladruby na sklonku léta 2013 hrobku rodiny Deinl zlikvidovat (zrušit). Je tohle skutečně ta pravá cesta ke smíření a uchování historie?

Prameny:

Brown, David E., et al. Messerschmitt Me 262 of KG and KG (J) unit

Bundesarchiv Berlin – (ehem. BDC) NSDAP-Gaukartei, Zentralkartei

Čapka, F., Dějiny zemí koruny české v datech, Praha 1999, s. 629, 633, 663, 664

Die Zeit 42/2004, Zeit-Verlag, Hamburg

Edmund Glaise von Horstenau - Der Österreich-Ungarns Letzter Krieg, 1914-1918 (Wien1931)

Einteilung des k.u.k Heeres, Wien 1914

Jung, P., Rakousko-uherská armáda za první světové války, Brno 2007

Kolektiv autorů: Akademický slovník cizích slov, Praha 2000, s. 825

K.u.K. Kriegsministerium: Dislokation und Einteilung des k.u.k Heeres, der k.u.k. Kriegsmarine,

der k.k. Landwehr und der k.u. Landwehr. In: Seidels kleines Armeeschema. Herausg.:

Seidel & Sohn, Wien 1914

Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Díl 27,

Vůz-Źyźkowski, Praha 1999 s. 399

Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer und für die Kaiserliche und Königliche

Kriegsmarine für 1914

SoA Plzeň, kniha narozených Kladruby 1880 – 1892, s. 59

SoA Plzeň, Trauungs-Buch für die Stadt Kladrau 1899 – 1927, s. 36

SOkA Tachov, Deutsche Wacht an der Miesa, Jahrgang 25, Nr. 1192, 29. 3. 1915, s. 7

SOkA Tachov, Denkbuch bei der Stadt Kladrauer Pfarrer 1836 – 1970, s. 265, 299

SOkA Tachov, evidenční karty říšských obyvatel 1939 – 1945, E. Deinl

SOkA Tachov, kniha pohřbených na městském hřbitově v Kladrubech, r. 1937, 1945

SOkA Tachov, kronika města Kladruby 1843 – 1936, s. 177, 180

SOkA Tachov, kronika obecné školy Nedražice 1934-1945, r.1944

SOkA Tachov, spis kárného výboru 2. divise, 1934

Stolzer, J., Österreichs Orden vom Mittelalter bis zur Gegenwart, Akademische Druck- u.

Verlagsanstalt, Graz 1996

VúA Praha, Ernst Deinl – kopie kmenového listu

Weschta, W., Kladrau - Geschichte des Klosters und der Stadt, Dinkelsbühl 1966, s. 217, 211

Westwell, I., První světová válka den po dni, Praha 2004

Online:	1
Celkem:	62447
Měsíc:	578
Den:	14

Kladruby - Kladrau - Cladrubiensis, historie regionu.

Menu

Osobnosti

Fotoalbum

Poslední fotografie

Vyhledávání

Statistiky